Klub Krteček v Písku, Družstevní 61, 397 01 Písek

Mé postřehy z tábora

Po poslední společné akci jsem se nemohl dočkat až bude 11. 8. 2007. To bylo datum mého nástupu na tábor pro děti se zdravotním postižením, pořádaným Klubem Krteček z Písku. Patřím sice původně do Klubu Klokánek Hořice, jejich akcí se ale účastnit nemůžu, protože začínají brzo odpoledne ve školním roce a já jako budoucí deváťák mám ještě školu. Také dílny zaměřením odpovídají předškolnímu věku dětí a o prázdninách, když bych se akcí účastnit mohl, Klokan žádné nedělá – asi spí. Abych si ukrátil čekání, domluvil jsem se Stáňou Ulmanovou z Mladé Boleslavi a jel s nimi na týdenní pobyt do Jizerských hor – do Kořenova. Celý pobyt mi tam zpříjemňovala skupina asi 10 lidí od Vandy Moravové z krtečka, protože jsme se takto všichni domluvili a udělali si bezvadný pobyt společně, vlastně napříč 3 kluby Asociace. Tam bylo fakt suprově, to by dalo na další kapitolu mých postřehů, ale teď chci psát o tom, co následovalo. V sobotu 11. 8. jsme se (já, moje maminka a pes) vydali na cestu do Písku – na hradiště – to je sídlo Krtečků. Od nás z Hořic to je skoro 300 km a tak jsme museli vstávat dost brzo – už kolem půl šesté. Před Krtek-house jsem přijeli právě včas, zrovna nám přistavili autobus. Nastalo loučení a než jsem se nadál, seděl jsem v autobuse sám (myslím bez maminky a bez psa, jinak dětí a asistentek byl plný) a ujížděli jsme někam směrem k Orlické přehradě na Štědronín.

Když jsme dorazili na místo, tak jsme se šli ubytovat a na oběd. Na pokoji jsem byl s Gabčou a Nikolou a hlavně Gabča byla skvělá – ta se o mě starala a pomáhala mi. Několikrát se na mě v průběhu pobytu přišla podívat i Marta – Anička, kterou jsme na pobytu v termálech přejmenovali na Aničku a získala tak novou identitu. První den výjimečně nebyl polední klid – měli jsme program: rozdělili jsme se do 3 družstev, vymysleli jméno, tj. Černé perly, Mečouni a Korzáři a vymysleli pokřik. Já jsem se stal Rychlým ploutvákem z družstva Korzárů. Vedoucí Korzárů Eliška alias Mořský vlk nás seznámila s celotáborovou hrou, jejímž cílem bylo nasbírat co nejvíce korálků (na úkor soupeřů). Vyvěsila režim dne podle kterého jsme se my námořníci museli řídit.. S hrůzou jsem zjistil, že v 7:00 h je budíček a 7:30 rozcvička, v 8:00 snídaně, dopolední program, oběd, polední klid,svačina, odpolední program, večeře a hlavně možnost druhé večeře, kterou jsem s nadšením využil !!! Skoro každé dopoledne jsme hledali indicie, podle kterých jsme pak odpoledne plnili různé záludné úkoly, např. jsme šli po špikách, které byly nakreslené na silnici, dělali jsme dřepy, zpívali písničky, skládali básničky na předem daná slova. Museli jsme plnit různé vědomostní kvízy, určovat co patří do přírody atd. Malovali jsme námořníka v životní velikosti, vyráběli masky, kreslili na venkovní betonek, celé jedno odpoledne vyplnili sportovní hry, hráli jsme kriket, kuželky, fotbal, volejbal, . Třikrát jsme měli večer disko, udělali jsme si pěveckou soutěž a soutěž o nejkrásnější masku, hráli fidlovanou, tancovali atd. Já osobně jsem měl dokonce výhody, protože jsem si mohl vybrat mezi Mustangy = vozíčkáři a Pěšáky = chodící. Pomohlo mi, že jsem částečně chodící, takže jsem mohl být jak s Mustangy tak s Pěšáky, jak kdy. Jeden den pěšáci podnikli výlet na hrad Zvíkov a na parník a tak jsem toho hned využil a přifařil se k nim. Na parníku to bylo fakt dost dobrý. Vanda na nás sice dávala až moc velkej pozor, skoro nikam nás na parníku nepustila – ani do vody, ale i tak jsem si to užíval. Měli jsme povoleno si něco koupit, tak jsem to oslavil několika bramboráčky. Jedno odpoledne k nám přijeli Dobrovolní hasiči a záchranka, ukázali nám hašení požáru, vysvětlili nám všechny podrobnosti, zodpověděli všechny dotazy a dokonce nás posadili přímo do zásahového auta. Po ukončení celého vystoupení s houkáním odjeli a my šli jsme jsme na večeři. V areálu, kde jsme bydleli byl i bazén s prý předehřívanou vodou – to se mi nezdálo, protože voda byla dost studená. Přesto jsme se šli jedno odpoledne koupat. Jaké bylo mé překvapení, když jsme zjistil, že většina Krtečků neumí plavat. To mě udivilo, protože já se nepovažuju za velkého plavce, i když přece jen nějakou medaili jsem na závodech s Kontaktem bB vyhrál ale fakt, že většina dětí nekoupala v kruhách nebo ve vestách nedostala. Tak jsem jim předvedl, jak se plave kraul, teda spíš jak ho plavou postižení – bez používání dolních končetin. A jak se mi všichni i asistentky divili, že plavu dost rychle, to mně dělalo dobře.

Týden uplynul jako voda, nastal čas odjezdu a většině z nás, včetně mě, se vůbec domů nechtělo. Celý týden byl nabitý nevšedními zážitky a provázen úžasnou atmosférou. (Dokonce jsem neměl čas ani otevřít knížku). Po rodičích se většině dětí ani moc nestýskalo. Cestou do Písku jsem v autobuse přemýšlel a celý týden si rekapituloval přiznám se, že mi bylo moc líto, že už je konec. Moc se mi tam líbilo.

A tak děkuji všem asistentkám, dobrovolníkům, pracovníkům Klubu Krteček a hlavně Vandě, Aničce a Gábině za absolutně suprový týden, který jsem s vámi prožil.

Jirka Hindr

Termální prameny očima účastníka

Nedávno mi bylo 15 let a ani si nepamatuji jak dlouho jsem členem hořického klubu Klokánek sdruženého v ARPZPD v ČR. Nedávno se mi naskytla možnost seznámit se s Vandou Moravovou a tím i s dalším klubem Asociace – klubem Krteček v Písku. Až do té doby jsem si myslel, že činnost jednotlivých klubů stejné Asociace bude stejná nebo dost podobná. Předškolní i mladší školní věk mám už za sebou a aktivity pro toto období mě fakt netankují. S velkou skepsí a nedůvěrou jsem se nechal ukecat, stal členem Krtka a jel s nimi na ozdravný pobyt do termálních pramenů do městečka Sárvár do Maďarska. Odjížděli jsme netradičně ve čtvrtek 31.5. brzo ráno z Písku. Cestou jsem přemýšlel o tom, že to budou obyčejné tvůrčí dílny jedna za druhou, rehabilitace a samá buzerace - žádný volný čas. Jaké bylo moje příjemné překvapení, když jsem zjistil, že to tak není. Mohli jsme dělat skoro všechno , co jsme chtěli, hráli jsme karty, odpočívali, dočetl jsem svou už dlouho rozečtenou knížku a hlavně jsme plavali a plavali.

Bydleli jsme v bezbariérových apartmánech skoro v centru Sárváru, do lázní jsme mohli jít pěšky nebo pro nás méně pohyblivé byl přistavený autobus. Lázně byly také bezbariérové. Ve vodě jsem se mohl vyvalovat, jak jsem dlouho chtěl – většinou do té doby než jsem dostal hlad. Všechny vodní atrakce v areálu byly v ceně vstupného, takže jsem se postupně přesunoval mezi vířivkami, nejrůznějšími tryskami, umělým vlnobitím, plaveckým bazénem, tobogánem a léčivými bazény. Nikdo mě nikam nehonil, nikde jsem nemusel být přesně na minutu a celý pobyt jsem si mohl suprově vychutnat. Jaké bylo další moje překvapení, že se Vanda (jako ředitelka) nepostavila do role generála, ale chovala se úplně normálně, sjížděla s námi tobogán, skvěle blbla, hrála s námi na piraně - no nepokazila žádnou srandu. Jeden den jsme si (kdo chtěl) udělali výlet do asi 15 km vzdáleného Bűku, kde jsou sice teplejší, ale o to smrdutější prameny. I tento den jsem strávil podle svých představ. Uplynul týden, já ho strávil fakt suprově, moc jsem si ho užil, mám spoustu fotek a budu mít na co vzpomínat. Moc se mi v termálech a vůbec celý pobyt  krtečkama líbil. Termín našeho odjezdu zpět do ČR se neúprosně přiblížil a já si začal uvědomovat, že mi Krteček bude chybět. Bylo mi smutno. Slovo dalo slovo a já se možná poprvé v životě o prázdninách zúčastním letního tábora pro děti se zdravotním postižením právě s klubem Krteček.

Držte mi palce, snad to vyjde.

Jirka Hindr